Tento web využívá soubory cookies. Pokud budete pokračovat v prohlížení těchto stránek, souhlasíte s pravidly pro užívání cookies.

Pokračovat

Ne nadarmo se říká, že cesty do pekla jsou dlážděny dobrými úmysly. I na počátku největší krize v dějinách byl dobrý úmysl. Vždyť, co je špatného na tom myslet si, že by každý člověk měl mít právo na svůj vlastní dům, dokonce i tehdy, když si ho nemůže dovolit. A pokud mu ho banka nechce dopřát, pak je potřeba na ni rázně „zakleknout“ a v následných žalobách se ohánět třeba diskriminací. Přesně takový byl počátek finanční krize, která právě před deseti lety vyvrcholila pádem jednoho z největších finančních gigantů světa – banky Lehman Brothers.

Už za prezidenta Clintona, kdy obdobná myšlenka o „domech pro všechny“ vznikla, vyprodukoval systém více než dva miliony vlastníků nemovitostí, u nichž banky oprávněně pochybovaly o tom, zda budou v budoucnu schopni splácet hypotéky. Výhodou té doby ovšem bylo, že americký nemovitostní trh byl mimořádně silný, jejich ceny rychle rostly a procento nesplácených hypoték bylo mizivé. Vyspělým metodám práce s dluhem prostřednictvím jeho pospojování a prodeje investorům tehdy naštěstí do konce tisíciletí bránil zákon zakazující propojení komerčního a investičního bankovnictví. Ve chvíli, kdy tento zákon padl (stalo se tak ještě za prezidenta Clintona) bylo ale na následnou krizi už vše připraveno.

Na silném a rostoucím realitním trhu zprvu vše fungovalo spolehlivě. Klient získal milionovou hypotéku nastavenou tak, že v prvních letech činily splátky naprosté minimum. Po třech letech, kdy měly splátky dramaticky vzrůst, pak dům prodal a hypotéku splatil. Roční desetiprocentní růst ceny mu vygeneroval dostatek prostředků, aby na této operaci neprodělal. Následovala další hypotéka na nový dům a vše se opakovalo.  Fungovalo to ale jen do doby, než ceny nemovitostí začaly klesat a prodejem staré nemovitosti už nebylo možno hypotéku umořit.

Po uplynutí doby nízkých splátek přišlo jejich navýšení, které bylo pro mnohé rodiny likvidační. Nastala doba nárůstu nesplácených hypoték, nucených prodejů domů za minimální ceny a gigantických ztrát investorů na dlouho bezpečných nemovitostních trzích. Ve velkém tratily také banky, které při úvěrování hypoték pracovaly s vysokou pákou, která v případě splacení hypoték násobila jejich zisk, zatímco v případě delikvence a nesplacení tvrdě prohloubila jejich ztráty. A ty byly takové, že velké investiční banky musel nakonec ve velké většině zachraňovat stát.

Důsledky krize byly ničivé. Americký akciový index jako celek smazal ze své hodnoty téměř šedesát procent. Některé společnosti, prestižní index velkých firem Dow Jones 30 nevyjímaje, přestaly zcela existovat a jejich investoři o všechny své prostředky přišli. Mnoho lidí ztratilo svoje domovy. Míra nezaměstnanosti ve Spojených státech během dvou let vzrostla ze čtyř na deset procent. Celkový dluh USA vůči hrubému domácímu produktu se zvedl ze 62 procent na aktuálních 105 procent. Na mnohých místech ve světě byly dopady krize ještě mnohem horší.

A přitom byl na počátku jen dobrý úmysl – aby se všichni měli stejně dobře.

Přijde další krize? A mají investoři důvod k obavám? Další krize přijde nepochybně. Období krizí a následných oživení jsou s ekonomikou bytostně spojena a o jejich vymýcení se, pochopitelně ve jménu dobra, neúspěšně snažil již nejeden intelektuál. Další krize zcela jistě přijde a možná to nebude trvat až tak dlouho. Na druhé straně: příchodu krize se osobně nebojím. Každá krize totiž přináší nové a velké investiční příležitosti. Nabídne zajímavé investice, které si již dnes na trhu prakticky nevyskytují a kterých potkáte jen pár za život.

Investorův respekt z příchodu krize je ale na místě a měl by se na něj připravit. Jak na to?

– Zachovat si střízlivou hlavu a klidný úsudek. Nenechat se ovlivnit pokřikem tržních roztleskávaček o zářných zítřcích a bezpracných výdělcích. Na vrcholu býčího trhu zlata na podzim 2011 i ty nejuznávanější investiční firmy jen chrlily další vysoké cílové ceny pro žlutý kov, načež přišel prudký propad. Stejně tak jako počátku letošního roku bylo všem jasné, že bitcoin bude do roka minimálně za třicet tisíc dolarů. Nebyl. Naopak ztratil přes 50 procent své hodnoty.

– Vybrat část zisků ze svých akciových portfolií a zbytek svých investic zajistit proti propadu. Vybíráním zisků ještě nikdo nezchudnul. To je osvědčená pravda, která platí i dnes. Navíc taková realizace zisku vytvoří dostatek peněz pro nákupy v pozdějším období. Plně akciové portfolio lze zajistit větší diverzifikací nebo také pomocí opcí, které dnes každý slušný broker, pokud se svým myšlením nezamrznul v devadesátých letech, běžně nabízí.

– Přejít z jednorázových investic na investice pravidelné a vytrvat. Jako pravidelný investor, například od podílových fondů, nakupuji akcie každý měsíc za rozumně nízkou částku a dojde-li skutečně k několikaletému poklesu trhu, pak mám záruku, že budu za své peníze několik let nakupovat ve slevách, což mi po příchodu oživení přinese dostatečné zhodnocení vložených peněz.

Václav Pech, investiční analytik společnosti Broker Trust

Napsat komentář

Required fields are marked (*)